Znáte tu neodbytnou zvědavost na něco, co jste dosud nepoznali? Na Čínu, ve které jste nebyli, na zmrzlinu s mandlovou příchutí, kterou prodávali na náměstí v Římě? Na let balonem, na který nemáte peníze, na tisíc a nekonečno věcí, které sice mít nemusíte a obejdete se bez nich, ale přesto vám to nedá?
Je nás víc. I tisíce mých představ jsou podmíněny jedním jediným KDYBY. To kdyby, které mě nejvíc pálí a jako jediné opravdu bolí, dává ale vzniknout jedinému mému skutečnému přání. Touze po něčem, co je pro většinu ostatních přirozenou, životní samozřejmostí – touze mít maminku.
Měla jsem ji. Nejen já, ale i další moji sourozenci. Babička a děda měli dceru, táta manželku, teta sestru, sestřenice a bratranci tetu, teta švagrovou. Druzí moji prarodiče snachu, na kterou nedali dopustit a kterou, tak jako celá rodina, bezpodmínečně milovali. Moje maminka zemřela na vzácný a těžký sarkom malé pánve, když mi byly tři roky. Bylo jí o něco málo přes deset let víc, než je mně, když dnes tento článek píšu. Kdyby každý lidský život běžně končil v létech Kristových a já bych věděla, že se za deset let a kousek s maminkou zase setkám, kdybych věděla, že v tu chvíli budu konečně natolik dospělá, abych si ji mohla pamatovat... , možná by bolest uplynulých let měla mnohem srozumitelnější, uchopitelnější význam.
Ale já posledních víc než sedmnáct let nedokážu ve svých dvaceti zpracovat o nic líp, než jsem musela chápat dva roky, čtyři, šest, deset, patnáct let bez maminky. Bez mámy, o které vím, že jsem jí podobná, a na kterou mám vzpomínku jen tu, kterou mi s láskou vštěpovala do hlavy babička.
Vím o životě, dětství, dospívání i dospělosti svojí maminky mnohem víc, než ona mohla vědět o mém. Jak zlobila svou mladší sestřičku, utíkala po schodech před výpraskem, neučila se na maturitu, vím, jak poznala svého prvního kluka – našeho tátu. Zato ona o své nejmladší dceři, holčičce, kterou si moc přála, nic takového vědět už nemůže. Nevyzvedávala mě ze školky, nemohla mi nikdy péct svůj majstrštyk - dort k narozeninám. Nemohla mě vést k zápisu do školky, do první třídy, vzít mě na pohár za vysvědčení a říct mi, že je na mě pyšná, když jsem se dostala na gympl.
To všechno dělali ostatní – táta, babička, teta, děda… a já jsem jako malá často rezolutně tvrdila babičce, že „maminku už teď nic nebolí a to je hlavní, já to zvládnu, mám přece tebe, tátu, všechny…, že jo?“ Ne že by v dětství nebyly chvíle, kdy by nám máma nechyběla. Mnohem těžší a bolestnější ale bylo tu skutečnost unést o roky později ve chvílích, ve kterých bylo třeba maminky, a jenom, jenom jí – když mi bylo třináct a byla jsem zamilovaná. Když o šest let později přišla ta první opravdová, bolavá a nenaplněná láska a já najednou zjistila, že nemám ke komu se bez zábran jít vybrečet. Zrovna tak, jako jsem potají plakala, když mě na maturitním plese, kde jsem byla královnou, objala a dala mi pusu na čelo paní zástupkyně. Ne máma!!!
Ne fakt nemoci, ale tohle nepřebolí. Momenty, které jsme měly sdílet spolu, chvíle, které jsou určeny každému dítěti, aby je strá- vilo se svojí maminkou. Není nic smutnějšího, než radovat se sám. Proto mi mamka nikdy chybět nepřestane. Budou znovu dny, na kterých měla být. Na mojí promoci, na mojí svatbě. Až já sama budu mámou. Strach z toho, jaká máma budu, když si tu svou nepamatuju, se nedá vypovědět. Je mnohem těžší o hořkost toho, že já sama neumím, nemůžu, a neměla jsem ani mnoho příležitostí říct: „Mami.“
Svou nemocí, zvlášť pak tak těžkou, jako je rakovina, netrpí člověk nikdy sám.
Ztrátu necítí jen naše rodina, ale pocítí ji jednou i ta moje – můj muž a hlavně moje děti, které nebudou mít babičku, tak milovanou, jakou jsem měla já. Nebudou mít babičku, která je bude učit zpí- vat písničky, která jim bude kupovat bonbony, co jim nedovolím, a péct jim buchty, které neumím. A ona nebude mít nikdy radost z vnoučat. Nebude jim ukazovat moje fotky z dětství s komentářem, který nemůžu znát. Nebude o nich hrdě mluvit s ostatními důchodci v lázních, a až budou v pubertě, nebude moje nervy chlácholit připomínkou, že ani já jsem nebyla lepší.
Když mi Petra svůj fond představila, moje první myšlenka byla: „Nepomáhá jedné ženě dnes. Zachraňuje zítřek a celý život dalším lidem, celým rodinám.“
Chcete vědět, kolika životům dá smysl jedna úspěšná záchranná operace? Přesně tolika, kolik se jich zhroutí a navždycky změní, když k té operaci nebude moci včas a precizně dojít. Nebýt gynekologicko-porodnické lékařské špičky U Apolináře, Nebýt gynekologicko-porodnické lékařské špičky u Apolináře, kde jsem se narodila, dnes by tu nejspíš nebyla ani máma, ani já. A kdybych přece přežila, nebýt lidskosti tamějších lékařů, maminka by tu s námi nebyla ani ty tři roky. Věřili v lásku. V lásku, která dodala sílu potřebnou k tomu, abych přes tehdy extrémně nízkou porodní váhu i předčasný termín přestála první dny života a žila i roky potom. - A která dala lékařskému týmu, jenž mě přivedl na svět, neotřesitelný důvod a odvahu k tomu, aby se rozhodli maminku z narkózy navzdory těžkému stavu probrat a dát jí šanci být tu ještě tak dlouho, jak jí to statisticky neúprosná forma nemoci dovolí. Vsadili na pouto mámy a dítěte. Věřili, že právě jeho síla, nikoli medicína, mě bezpečně převede přes ten nejrizikovější začátek. Ta sázka jim vyšla. Sama sobě jsem si jedinou, ale nejhmatatelnější vzpomínkou na svou maminku. Za to, že tu dnes, většinou šťastná, třebaže mám momentálně tvář plnou slz, můžu být, vděčím Apolináři.
Jsem proto vděčná za každou tamní pacientku a její rodinu, která dostane šanci na život – a kterou bude mít možnost, i s pomocí Nadačního fondu Apolena, využít. Pokud k realizaci takové možnosti přispěje i příběh mojí maminky a celé naší rodiny, pak nejspíš přece jen najdu ve všem smysl.
Smysl. To je také to jediné, co člověku dovoluje, aby žil…
Petra F.
